Od počítače na molo

"Kdo ještě nemá nalíčené rty? Za pět minut jdeme na pódium!” Ozývá se ze stanu, kam se vejdeme tak dvě a vizážista. Většina z nás se převléká u zídky za Viničním altánkem v Grébovce, stojíme v prachu se sklenkou prosecca a usmíváme se. I když jsme si možná představovaly, že se dočkáme opravdové modelkovské péče, jsme šťastné. Jedna jak druhá. Což se o chvíli později ukáže na “mole”, kde prezentujeme módní návrhářku Mikela da Luka.

Jak k tomu všemu ale došlo?

Modelkou jsem se stala úplnou náhodou, když jsem dostala za úkol napsat Mikelin podnikatelský příběh. Zaradovala jsem se hned při zadání, protože její šaty už jsem měla ve skříni a nějak doufala, že se k ní dostanu blíž. Jako blízko to bude, jsem tehdy netušila. A tak jednou večer, když jsme po telefonu ladily text, jsem se jí, samozřejmě červená až po uši, zeptala, jestli by se jí nehodila dvoumetrová blondýna. Teprve, když řekla, že jasně a ať jí pošlu fotky, došlo mi, jak troufalá otázka to byla. A jak jí ve chvíli, kdy ke mně začalo promlouvat moje sebevědomí, budu litovat.

No ale stalo se, Mikela se ozvala, nafotily jsme pár skvělých fotek u Vltavy a obě byly spokojené. O pár měsíců později se ozvala, jestli bych nechtěla jít jako modelka “z davu” na přehlídku v Grébovce. Aby všem ukázala, že její šaty se hodí pro každou ženu.

A tak se přesně na prvního máje stávám modelkou.

Cestou do Grébovky jsem nervózní, ne že ne. Ještě si naposledy projíždím video choreografie přehlídky a s Mikelinou instrukcí ramena dozadu, pánev dopředu a s přáním, ať se nikdo nedívá, si to štráduju od tramvaje. Když přijdu, dostanu modrý pásek, který mě opravňuje ke vstupu do zázemí, vodě a cateringu. Super. Zdarma na záchod sice mohou jen VIP hosté, ale i to stačí k tomu, abych se cítila aspoň trochu výjimečně.

Usmívejte se, užívejte si to, tančete

Za stanem, kde máme mini prostor na převléknutí, omrknu ostatní holky. Máme jedno společné. Jsme tak nějak normální. Někdo menší, jiný vysoký, mladý i v elegantním věku, který vás opravňuje posadit se v tramvaji. “Potřebuju něco, kde je alkohol,” zavolá Lukáš, vizážista, kterého ženský svět vyloženě baví. Fajn nápad, jdu si pro aperol. Všichni jsme na místě, až na Mikelu. A tak si jdeme nahoru na trávu zkoušet choreografii. Když se u nás začínají zastavovat lidé, vysvětlujeme jim, že jen cvičíme. “Usmívejte se, užívejte si to, tančete,” přibíhá k nám konečně Mikela a drží reprák, ze kterého se linou tóny italských skladeb. Přesně ty, podle kterých se máme vlnit na pódiu. Dopíjím aperol a jde mi to čím dál tím líp.

 

Zvládneme cokoli na světě

A teď přichází nejdůležitější část celého příběhu. Jakkoli to zní k neuvěření, o půl hodiny později, když na sebe oblékneme šaty Mikela da Luka, klobouk a sluneční brýle a zčervenají nám rty, stávají se z obyčejně neobyčejných holek dokonalé ženy. A ať už máme jakoukoli trému, strach, jsme plné nejistot, šaty nám dávají takovou sílu, že zvládneme cokoli na světě.

A s tímhle pocitem vcházíme na podium.